Příběh:
Tajná večeře (s nízkou uhlíkovou stopou)
„Už je skoro půl páté! Slyším někoho zvonit u dveří!“ zvolala Cynthia, která zrovna Agnieszce pomáhala najít nějaké polštáře, na něž by si všichni mohli sednout.
Josip dorazil s náručí plnou lahví jablečného džusu a s pěti dalšími kamarády. Hostitelka Míša se po každém zazvonění překotně rozeběhla ke dveřím, aby mohla otevřít další skupince příchozích. Přišlo všech jejích 17 kamarádů z mezinárodního studijního programu. Až na Gregora.
Razvan zahájil debatu: „Tak vážení, co připravíme pro Gregora? Dnes máme 18. listopadu, takže do tajného rozlučkového večírku zbývají jenom dva týdny. Nemám sice zrovna velkou radost, že Gregor pojede domů do Slovinska jako první, ale zároveň jsem nadšený z toho, co pro něj zrovna chystáme!“
Cynthia pokračovala: „Našli jsme parádní místo! Babička Míši, naší jediné skutečné místní kamarádky, nám dovolila večírek uspořádat u ní doma. Pro 30 lidí tam má místa až až, dokonce všichni můžeme i přespat a venku budeme mít k dispozici ohniště. Teď akorát musíme rozhodnout, co připravíme k večeři.“
Slova se chopila Agnieszka: „Protože Gregor bude od příštího semestru studovat ochranu životního prostředí, bylo by asi logické udělat nějaké ‚biojídlo‘, co vy na to? Něco jako tajnou večeři s nízkou uhlíkovou stopou!“
Cynthia dodala: „Výborný nápad! Takže žádné potravinové kilometry!“
Martin se zarazil: „Co to je za výraz? Žádné co?“
Cynthia se zasmála a zopakovala: „Potravinové kilometry! To znamená, že jídlo za tebou nemuselo přicestovat a urazit stovky nebo tisíce kilometrů. Když má jídlo nízkou uhlíkovou stopu, znamená to, že jeho výroba nebo doprava nezpůsobila vypouštění nadbytečného množství skleníkových plynů, které oteplují atmosféru a způsobují klimatické změny.“
Zajímá Vás, jak příběh skončí? Stáhněte si naší publikaci Menu pro změnu, kde najdete nejen rozuzlení příběhu, ale také inspirativní otázky, zodpovědné tipy, další zdroje a mnohem víc!
„Potravinové kilometry“ – tento pojem vyjadřuje vzdálenost, kterou musejí potraviny překonat, než se dostanou na talíř. Jejich snižováním snížíme množství uhlíku vypuštěného do ovzduší při přepravě lodí, vlakem, nákladním autem nebo letadlem. Sama doprava má však na svědomí pouze část uhlíkové stopy potravin. Její velikost se mnohem více zvětšuje už výroba, zpracování a balení. Kromě toho také záleží na tom, co jíme: pěstování či zpracování zeleniny zanechává menší uhlíkovou stopu než produkce masa (více se dočtete v kapitole 2) (foto: Creative Commons).
Problematický trend č. 1:
Libovolné potraviny – kdykoli a odkudkoli
Jídlo a suroviny k jeho přípravě by měly odrážet specifika místní přírody. Protože přírodní podmínky jsou v každé světové oblasti odlišné, liší se i plodiny, které rostou na jejich území. Teplota, vlhkost nebo intenzita slunečního svitu jsou rozdílné region od regionu a mění se s postupem ročních období. Banány rostou nejlépe v tropickém podnebí blízko rovníku – třeba v Ekvádoru. Nemají konkrétní období sklizně, plodiny se jednoduše pěstují po celý rok. Oproti tomu jablka by v tropických teplotách neprospívala, ale zase se jim dobře daří v mírném podnebném pásu, jejž najdeme v Evropě. A tam už čas sklizně spadá do konkrétního období: léta a podzimu.
V každé zemi se postupně střídají roční období, v nichž zrají různé místní plodiny. Konzumace sezónních potravin zaručuje jejich čerstvost, a tím pádem bohaté množství živin. Dopřáváme-li si místní potraviny, můžeme si být díky tomu jisti, že nemusely překonat dlouhou vzdálenost, aby se dostaly až k nám, a že tedy toho nepřispíváme jejich konzumací nadbytečnému vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší.
Síť zachycující provázanost světového trhu potravin. Kam a odkud se potraviny přesouvají? Jsou všechny země zapojené ve stejné míře? (Photo: B.S. Halpern (T. Hengl; D. Groll) / Wikimedia Commons, via Wikimedia Commons)
Obyvatelům velkoměst, kteří nakupují v supermarketech, může připadat, jako by nás roční období ani vzdálenosti vůbec neovlivňovaly. Regály supermarketů vypadají vždycky téměř stejně. Rajčata, okurky, jablka či hrozny se dají koupit po celý rok. Z toho vyplývá, že tyto potraviny musely urazit obrovskou vzdálenost nebo že byly vypěstovány ve vytopených sklenících, na což se spotřebovala spousta energie. Případně to také může znamenat, že jsou tyto potraviny staré několik měsíců a byly určitým způsobem ošetřeny (např. fungicidy nebo voskováním u jablek), aby se zpomalil proces jejich stárnutí. V takovém případě pravděpodobně ztratily velkou část svých cenných živin a obsahují zbytky pesticidů.
My, Středoevropané, bychom proto měli upřednostňovat jablka před banány, ale pokud je zrovna červen, měli bychom si vybrat jiné, možná i lahodnější sezónní potraviny – třeba jahody. Naopak v lednu je udržitelnější, dáváme-li před jahodami přednost běžně uskladněným jablkům.
Sezónní místní potraviny bývají často levnější než nesezónní, jsou také chutnější a podporují místní ekonomiku.
Jahody v lednu nebo okurky po celý rok si můžeme dopřávat díky pěstování potravin ve sklenících. Nejhustší síť skleníků na světě najdeme nedaleko španělského města Almeira. Zaujímá 26 000 hektarů půdy, což odpovídá rozloze Malty. Místní dali této oblasti přezdívku „plastové moře“. Není žádným tajemstvím, že mnoho legálních i ilegálních uprchlíků v něm pracuje v podmínkách, které nerespektují lidskou důstojnost. O lidských právech a důstojné práci se dočtete v kapitole 4. (foto: Google Earth)
Chcete se dozvědět víc? Stáhněte si naší publikaci Menu pro změnu a objevte příběhy, které se skrývají za naším jídlem!
