Gisela Mir Viader ze Španělska přijela na Menu for Change International Forum 2018 jako jeden z našich ctěných hostů a řečníků. Profesně se zaměřuje zejména na ekologické zemědělství a permakulturu. Je učitelkou a designérkou a doma ve Španělsku má vlastní zeleninovou zahradu, sad a také tzv. „lesní zahradu“ či „jedlý les“. Gisela učí zejména dospělé, částečně se ale věnuje také studentům na druhém stupni, se kterými pracuje na jejich školních zahradách. Je rovněž součástí organizace, která se zabývá uchováváním semínek starých a původních odrůd v oblasti, kde působí. Téma osiv je pro ni velmi důležité, neboť je klíčovým předpokladem pro zachování agrobiodiverzity. V této organizaci se snaží právě o nalezení nejlepších cest a způsobů jak semenařit a uchovávat semínka, šířit tyto znalosti dále a seznamovat s výhodami původních odrůd plodin širší veřejnost. Pro tyto účely založili semínkovou banku, organizují trhy, pracují se školami a také s místními restauracemi, které se snaží motivovat k tomu, aby původní plodiny zařadili do svých receptů.
Na Fóru Gisela vedla workshop semenaření, v rámci něhož poskytla účastníkům velmi praktické a detailní informace o tom, jak vlastní semínka získávat a uchovávat. Účastníci měli také možnost zahrát si hru, ve které poznávali pouze na základě semínek botanické čeledi různých druhů zeleniny. Cílem této hry bylo zejména ukázat způsob, jakým mohou učitelé seznamovat své studenty zábavnou cestou s tématem osiv a botanické rozmanitosti.
Celé Fórum bylo velkým setkáním inovativních nápadů a vizí. Proto jsme se zeptali všech řečníků, mezi nimi také Gisely, na jednu zásadní otázku: „Jak by se měl podle vás změnit současný potravinový systém, aby se stal udržitelnějším?“ Odpověď na tuto otázku jsme navíc chtěli znát na dvou úrovních – osobní a systémové. Co nám k tomu řekla Gisela?
„Na osobní úrovni by bylo skvělým posunem i pouhé dosažení jedné věci – větší informovanosti mezi lidmi. Aby lidé měli více informací o potravinách, a na základě toho byli schopni dělat malé krůčky ke změně našeho současného modelu produkce a spotřeby potravin k lepšímu. Samozřejmě, nedá se změnit vše najednou. Úplně však stačí začít v malém. Například si zjistit, kde se dají obstarat lokální potraviny, jak získat zeleninu od místních farmářů, nebo zda v okolí existují nějaké komunitní spotřebitelské skupiny (jako je třeba systém komunitou podporovaného zemědělství) a zkusit se zapojit. Nebo alespoň najít prodejnu, ve které se dají lokální produkty sehnat. Z mého pohledu je proto důležité snažit se aspoň zčásti zapojit do těchto konceptů a začít nakupovat lokálně a sezónně. Jako první krok. A ještě zmíním jednu důležitou věc, která stojí za zvážení – snížení konzumace masa. Není samozřejmě nutné stát se hned vegetariánem, i malá redukce masa na jídelníčku planetě velmi pomůže.“
A co by změnila na politické či systémové úrovni?
„Co považuji za velký problém je, že politikové sami nejsou dobře informovaní. Podle mě ty stejné principy, které jsem zmiňovala na osobní úrovni platí i zde, v širším smyslu. Uvedu jeden příklad. Je poměrně nefér, že ekologičtí zemědělci musí platit za to, aby získali certifikát a tím dokázali, že jsou skutečně bio. Tento fakt dělá bioprodukty ještě nákladnější, neboť konvenční farmáři tuto částku platit nemusí. Což je trošku paradox. Zemědělec by měl být schopen dostat certifikát jednoduše tím, že prokáže, že hospodaří správně, ne penězi. A farmáři, kteří hospodaří environmentálně nepříznivým způsobem, by měli být ti, kteří platí. Například ve formě daní.“
„Další malou věcí, která by mohla být uskutečněna, je decentralizace politických rozhodnutí. Ta by byla prospěšná na mnoha úrovních. Například si předstvte školy, které chtějí vařit organicky. Pokud je školský systém příliš centralizovný, tato rozhodnutí nejsou odpovědností školy. Jedním příkladem může být má vlastní zkušenost, kdy Katalánská vláda rozhodla, že všechny katalánské školy budou muset splňovat stejné podmínky. To znamenalo, že mnoho malých, lokálních firem, které mohly v dané škole vařit, bylo automaticky mimo hru. Protože nemají kapacitu na to, aby byly schopny vařit na národní úrovni. Obecně, příliš mnoho byrokracie většinou menším iniciativám neprospívá. A naopak více decentralizace a více rozhodování na co nejnižší úrovni činí „mikroprojekty“ uskutečnitelnými. Což je podle mého názoru správný krok, neboť věřím ve svět, ve kterém lidé pracují v rámci malých, ale o to zajímavějších a produktivnějších lokálních aktivit. A který je rozhodně lepší než svět, kde jsou lidé zaměstnáni ve velkých korporacích, ke ketrým nemají žádný osobní vztah.“
