Uma Khumairoh byla dalším z našich speciálních hostů na letošním Menu for Change International Forum. Uma v současnosti pracuje na projektu Complex Rice System na univerzitě v nizozemském Wageningenu a rýže byla rovněž tématem, které na Fóru představila v rámci svého workshopu. Více o této celosvětově rozšířené plodině i o problému potravinové bezpečnosti nám popovídala v následujícím rozhovoru.

Planeta Země poskytuje vše potřebné

Umo, povězte nám prosím, o čem byl konkrétně váš workshop?

Workshop byl vlastně jen příkladem, jak můžeme naplnit potřebu potravinové bezpečnosti, biodiverzity a výživové diverzity. Je možné ji totiž dosáhnout velmi jednoduchou a tradiční cestou. A také levnou cestou, dokonce bez potřeby sofistikovaných technologií jako je GMO.

Je to možné kdekoli na světě, zvolit tradiční cestu a zároveň dosáhnout potravinové bezpečnosti?

Ano, to je právě povinnost výzkumníka, snažit se takovéto cesty najít. Protože planeta Země nám vše, co potřebujeme, sama poskytuje, jen je potřeba složit všechny dílky této skládačky správně dohromady. Nemusíme vymýšlet a vytvářet něco nového, cizího. Proč jednoduše nezkusíme replikovat to, co již v přírodě existuje?

Myslíte si tudíž, že budoucnost potravin se neskrývá v technologii, ale v cestě zpátky k tradičním a přírodnějším metodám produkce?

Měli bychom soustředit naši pozornost na to, co již máme. A pracovat se zdroji, které jsou nám přirozeně dostupné. Což ale neznamená, že bychom měli zapomenout na inovace. Je totiž velký rozdíl mezi „invencí“ a „inovací“. V minulosti jsme fungovali mnohem udržitelněji, než je tomu v současnosti. Dle mého názoru bychom tudíž měli opětovně studovat historii a její zemědělské metody a aplikovat toto staré vědění na moderní dobu – s doplněním o inovace, které přináší.

Problém rýže

Co by se podle vás mělo v současném potravinovém systému změnit, aby se stal udržitelnějším?

Pokud se zamyslím nad individuální rovinou, mě samotné a lidí v Indonésii… Každý z nás potřebuje nejprve změnit sám sebe a přestat jíst tak velké množství rýže. Protože dříve nebyla naší hlavní potravinou pouze rýže. Byli jsme zvyklí jíst různé druhy lokálních hlíznatých plodin, které už v dnešní době téměř vymizely právě kvůli hromadnému, a vlastně trochu vynucenému, přechodu lidí na rýži. Je proto klíčové obnovit pěstování těchto tradičních plodin.

Jak k tomu došlo, že lidé začali konzumovat primárně rýži?

Ve „starých časech“ byl člověk, který mohl jíst rýži, považován za bohatého. Proto se všichni snažili přejít právě na rýži, aby se takzvaně zvedl jejich status. Jedná se tudíž i o sociální problém. A vedl k tomu, že v současnosti je v Indonésii každý závislý na rýži, avšak její místní produkce není ani zdaleka dostačující pro všechny lidi, které je potřeba nakrmit. Vyvstává zde proto rovněž problém potravinové bezpečnosti.

Je to pro lidi opravdu tak těžké změnit jídelníček a omezit spotřebu rýže?

Ano, protože je nemůžete reálně donutit, aby rýži nejedli. Indonéské stravování je založeno na systému „všechno s rýží“. Není proto možné, změnit tento systém úplně. Zkoušeli jsme lidi motivovat ke snížení spotřeby v rámci programu „jeden den bez rýže“, ale vůbec to nezabralo. Naše mysl jednoduše nefunguje na principu stravování, kde se rýže nevyskytuje.

Existuje podle vás nějaká jiná cesta, jak to změnit?

Ano, musíme naši spotřebu trošku diverzifikovat. A konzumaci rýže pouze redukovat, nesnažit se být bez ní úplně. Lidé mohou rýži stále jíst, měli by ji ale kombinovat s dalšími, výživově hodnotnějšími, potravinami. Například je možné na jídleníček zařadit kukuřici, nemusí být pouze surovinou, která se zkrmuje dobytku. Naše úroveň potravinové bezpečnosti se podstatně zvýší, pokud budeme konzumovat širší portfolio plodin. Já sama se pokouším svou spotřebu rýže snižovat, musím se do toho ale hodně nutit, je to pro nás opravdu obtížné.